08 - Závěr

Všechno jednou skončí a náš pobyt se také nachýlil ke konci. Z obecního úřadu jsem dostaly tolik důležitý dopis o darování půdy (20 akrů) na komplex nového sirotčince.

Vysbírali jsme dopisy od sirotků pro jejich sponzory, nechali opravit tekoucí potrubí na misiji a jeli zkontrolovat stoláře, který nám vyrábí pro kluky nábytek. Eliška dostala od kamarádky peníze, které se rozhodla tímto způsobem utratit a tak jsme do malého sirotčince nechali pořídit menší psací stolek, lavičku a do obou pokojů poličky na šaty. Ještě to neměl hotové a tak jsme ho nafotili alespoň v průběhu prací.


Foto: Oscar a Ben v nových uniformách

Sestrám jsme nechali peníze, které budou ještě potřebovat a zbytek zavezly do kláštera do města. Mama Mkuu byla na cestách a tak jsme se rozloučili alespoň s tím zbytkem.


Foto: rozbíjení rozpadající se podlahy na verandě školy; nově udělaná podlaha (poslední část se ještě dodělávala)

Kromě 4 396 000 TSh, které se utratily v projektu Škola škole, se utratilo dalších 1 390 000 TSh, většina z nich za školné pro sirotky, školní uniformy, školní potřeby, boty a také drobné opravy na misiji.


Foto: Martin, stolář, který nám vyráběl nábytek pro kluky

Všem příznivcům a sponzorům sdružení děkujeme za pomoc a důvěru a pokud se rozhodnete přijet se do Tanzánie podívat, vězte, že budete Karibuni sana (Vřele vítáni) od všech!!!

07 - Přes hory, přes doly, cestou necestou

Protože jsme měli peníze od partnerské školky v Ratíškovicích, použili jsme je na opravu podlahy ve školní kanceláři a na verandě a koupili do školy nějaké rohože, ať mají děti na čem sedět, když si hrají nebo se učí na zemi.

Foto: děti ve školce s novými rohožemi

Jak se pobyt zkracuje, je třeba ještě před odjezdem navštívit partnerské školy. Vyrazili jsme proto nejdřív do Kisy. Když jsem se ptal ředitele po telefonu, jak to vypadá, tvrdil, že to jde všechno dobře.

To říkají vždycky. Proto jsem nebyl překvapený po příjezdu na místo, když nebyla třída ještě hotová. Ani jsem to po nich nečekal, i když o něco rychlejší mohli být.


Foto: Stav oprav učebny v Kise při naší návštěvě

Teprve dodělávali omítky vevnitř. Ještě zbývají venkovní omítky a vymalovat, takže spoustu práce. Protože ještě nějaké peníze zbyly, dohodly jsme se s učiteli, že za ně opravíme i vedlejší kabinet. Nafotit to bude muset až příští návštěva nebo matka představená. U sester, které poblíž bydlí, jsem se konečně dozvěděl, jak vypadá a roste ananasovník. Tvar jsem tušil, ale přesnou podobu jsem neznal.


Foto: kabinet, který se bude opravovat

Druhý den byla taková hurá akce v podobě předlouhé cesty po prašných cestách kraje Mbeya. Vyrazili jsme brzy ráno do Galuly a Ilasila, kam jsme dojeli po dlouhých dvou hodinách drncání se po prašné a rozbité cestě.

V Galule byli o něco dál, než v Kise, ale taky nebyli úplně hotoví. Zatímco zedníci zrovna malovali, stoláři pracovali na okenicích. Dobrá zpráva byla, že ze zakoupeného cementu zvládli omítnout i vedlejší učebnu.



Foto: vloni opravená učebna; probíhající práce vevnitř; nové dveře

Ilasilo bylo poněkud zklamání, protože neměli ještě hotovou podlahu. A tak celkem shrnuto se nepodařilo vyfotit ani jednu hotovou učebnu. Ale aspoň jsme nabrali lavice, které hotové byly. Celkem osm jsme jich nechali vyrobit pro školu v Simike. Jsou z kvalitního tvrdého dřeva, které termiti nežerou a každá pojme minimálně tři žáky.


Foto: stav prací v Ilasilu. Hotové jsou omítky a spodní vrstva podlahy, zbývá vybetonovat

Ovšem ten převoz nám dal zabrat. Část cesty jsem musel jet na korbě, abych kontroloval, jestli nepadají. Na upevnění jsme použili nařezané pásy gumoviny (ze starých pneumatik), které se tu používají úplně na všechno. Kupodivu to lavice i na těch hrozných cestách udrželo. Museli jsme ale jet hodně pomalu a tak nebylo divu, že jsme unavení a zpocení dorazili do Simike až navečer.


Foto: cesta s lavicemi z Galuly do Simike; děti v Simike ve vloni opravené učebně a s letos zhotovenými lavicemi

06 – Hurá, poprvé ve městě

V sobotu jsme se brzy ráno vydali na výlet do města, abychom pokořili horu Loleza, která má něco přes 2 600 m.n.m. Když říkám my, myslím tím mě, Elišku a dva malé sirotky (Abu a Ayubu) z Mahanga, kteří žijí v malém sirotčinci u misijního domu. Oba budou mít letos deset let.

Pro kluky to byl první výlet do Mbeyi, velkého krajského města. Pro nás bílé to zase není až takový rozdíl mezi malým městečkem a Mbeyou, ale pro kluky to je skutečné velkoměsto s tolika novými věcmi.

Cestou minibusem se široce otevřenýma očima zírali z okna a vstřebávali všechno to nové. Když jsme šli kolem nemocnice, divili se jak je velká a že je na patra a jak je to v tom městě všechno pěkné a čisté. Z prachu vesnice se ocitli v nepořádku města, a přesto z toho byli nadšení.

Obr. Odpočinek po cestě na vrchol; pozování u kříže

Výstup probíhal dobře až ke kříži. Kluci si to vyběhli, zatímco my se pozvolna vlekli za nimi. Pořád se ptali při pohledu dolů na město, co je tohle, a co je tamto. Je to letiště? A létá tam letadlo? Až do Daru? Když viděli vrchol Mbeya Peak, který se tyčí naproti Lolezy, ptali se vzrušeně: „Ah, to je Kilimandžáro, že?“

Když jsem jim vysvětlil, že Kilimandžáro je hodně daleko a nemohou ho vidět, jejich vzrušení trošku opadlo. Dal jsem jim žvýkačku a protože to chudáci neznali, jen co ji trošku pocumlali, zhltli ji. Pochvalovali si, jak je dobrá na nachlazení (cítili pepermint) a jestli nemám ještě.

Za křížem se nám nechtělo lézt do prudkého srázu a tak jsme šli na okolo. Co jsem netušil, bylo, že stezka nás povede zase zpátky dolů kolem hory, skrz džunglí, přes potoky a přes kopce. Jak jsme si tak zašli a začali znovu stoupat nahoru, docházeli nám síly a i energičtí kluci začínali být unavení. Abu si zoufal, jak je to těžké a loboval za návrat. Kromě Ayuba jsme se s ním všichni shodli a tak jen co jsme se vyšplhali na vrchol nejblíže nám, nějaký kilometr od cíle, vydali jsme se nazpět.

Obr. Cesta nahoru; pohled na část Mbeyi

Musel být na nás srandovní pohled, jak jsme se po městě vlekli co noha nohu mine. Kluci byli tak unavení, že ani nemohli pořádně jíst. Nechali jsme je ve městě u sester a šli si odpočinout také...

05 – Simike a školka

Další den následovala návštěva základní školy v Simike, která je zapojena do projektu Škola škole. Její partnerskou školou je ZŠ Uherský Brod I. Školáci a učitelé vybrali 6 370 Kč a odhlasovali si nákup nových lavic.

Ty jsme nechali udělat v Ilasilu, kde je levnější dřevo a čekáme na jejich zhotovení (dřevo je třeba před začátkem prací nechat 2 týdny vysušit). Ředitel byl rád, že nás po roce zase vidí a trochu zklamaný, když jsme odešli bez pohoštění. Svolal celý školský výbor vesnice, ale protože jsme spěchali, pozdravili jsme se s každým, pronesli krátký projev a po nafocení loňského projektu (oprava třídy) jsme zase spěchali do Mahanga.

Obr.: vloni opravená třída v Simike; žáci sledují video o jejich partnerské škole z Uherského Brodu

Nové lavice se jim budou hodit. Opravená třída vypadá pěkně, ale chybí v ní lavice. Proto jsme rádi, že jim těch osm nových lavic poslouží.

Ve školce v Mahangu jsme vyhlásili válku termitům. Začali se nám dost rozrůstat. A taky jsme se dali do opravy podlahy v ředitelně, skladu a části verandy. Za peníze, které vybrala jejich partnerská školka v Dubňanech (Sluníčko) opravíme drolící se podlahu. Najali jsme dobrého zedníka, aby udělal kvalitní práci a my to nemuseli zase opravovat za další čtyři roky. Hoši se do práce vrhli hned druhý den ráno, neztráceli čas, tak se mi to líbí.

Obr. Děti ve školce se učí pomocí pexesa poznávat obrázky; vykládka materiálu na opravu podlahy

Ve školce máme letos dvacet dětí, na začátku roku ze školky odešlo 28 žáků do základní školy. Minulá učitelka otěhotněla, ale máme dvě nové. Školka je teď podle zákona povinná, takže tam děti teoreticky chodit musí. Ty děti, které nejsou sirotci, platí 1000 TSh (asi 20 kč) za měsíc. Každý den se jim vaří na konci vyučování kaše.

Jestli někdo uvažujete o dobrovolném pobytu v Mahangu a učení ve školce, Eliška hlásí, že by bylo skvělé přivézt pomůcky pro výuku Montesorri (jedna z učitelem ji studovala).

04 – Školné za sirotky

V pondělí nastal čas zaplatit školné za sirotky, resp. s tím začít. Za ty, co studují v Mbeyi, zaplatí školné matka představená (mama mkuu), zatímco my vyřídíme zbytek. Já jsem se vydal do vzdálené Malengy, ale předtím jsem ještě koupil klukům ve městě (v Mbeyi) nové košile a boty na ke školní uniformě a látky na kalhoty. Protože každý studuje na jiné škole, je třeba koupit látku různých barev a tu pak s mírami zanést ke krejčí(-mu), který kalhoty za den či dva ušije.

Hotové kalhoty se tu nekupují a tak má každý originál. Jak tak pozoruji, zvedli se zase letos ceny, a to u všeho.

Z města jsem tedy jel do Malengy, abych zaplatil školné za Amriho. Byl rád, že mě vidí. Chválil učitele na škole, mají tam hotový luxus – každý předmět má svého učitele, to na státních školách zdaleka není pravidlem.

Obr. Amri nám za rok zase o něco zmužněl

Protože je Amri na internátě, musí se za něj platit i ubytování a stravné. Každý si musí donést vlastní zásoby, pevně stanovené a určené na kilogramy (např. 108 kg kukuřice, 48 kg fazolí atd.). Jsem rád, že se s tím nemusím tahat a vyřešili jsme to finančně. Prý jsme „special case“, říkal ředitel.

Obr. Občas narazíte v Mahangu i na takový poklad ... chameleoni jsou tu celkem běžní

Původně jsem si plánoval, že se vrátím za půl den, ale tyto plány zhatily dvě nepříjemné události. Poprvé, po cestě tam, došel minibusu benzín a nejbližší vesnice nikde. Takže hodina zdržení. Na cestě zpět se jim zase v dala-dale rozpadl volant, tak jsme museli přesednout do druhého vozu. Další hodina fuč.

Eliška se mezitím sama se na kole vydala po prašné cestě do Utengule, aby zaplatila školné za Athumaniho.

03 – Nové pozemky pro sirotčinec

Po sprintu po třech partnerských školách jsem musel jít další den s učitelem a zedníkem nakupovat materiál a pak už směr Mahango.

Do vesnice za námi přijela matka představená, abychom se dohodli na dalších krocích a vyjasnili si některé nejasnosti a nedorozumění, které vzniklo mezi námi a sestrami na jedné straně a mezi některými vesničany.

Původní plán na stavbu sirotčince byl, že dvě nové ubytovny budou stát u domu sester. Když jsme si ale místo procházeli, zjistili jsme, že nebudeme moci budovy rozmístit tak, jak bychom chtěli. Není tu zkrátka dost místa a navíc je značná část pozemku v období dešťů pod vodou. Někteří z vesničanů se také strachovali, že je vyženeme z jejich domovů a tak nebyli projektem nového sirotčince nadšeni.

Obr. Kancelář a úřadovna obecního úřadu v Mahangu. O stůl se moc neopírejte, jinak se vám zhroutí :-)

Tím, že ale potřebujeme jiný, daleko větší pozemek, se situace vyřešila. Nejde totiž jen o dvě ubytovny. U nich totiž musí stát další budovy jako kanceláře a ubytovny pro stálý dozor, kuchyňě, jídelna, studovna, atd. To jsou všechno plány do budoucna, ale už teď je s nimi třeba počítat, aby mohl celý komplex ležet na jednom místě.

Mimoto bychom v budoucnu chtěli u sirotčince mít i výukové středisko pro různá řemesla. A tak došlo ke schůzce mezi mnou jako zástupcem Bezmámy, matkou představenou a vesničany. Jako zprostředkovatel byl přítomen velmi nápomocný „diwani“ , neboli starosta místního mikroregionu, jak bychom to asi my nazvali. Jde o územně-správní útvar o několika vesnicích.

Obr. 1 !Vyměřování pozemku pomocí bambusové hole

My jsme požadovali dvacet akrů půdy plus vlastnictví pozemků. Vesničané za námi stáli, diwani také a tak jsme se dohodli. Příští den jsme už šli vyměřovat. Jeden akr se tu měří palicí o délce asi 2 metry. 35 délek je jeden akr. Naměřili jsme 17 akrů a dodatečné tři jsme dostali do vlastnictví pozemky, na kterých už leží misijní dům a pole kolem.

Nový sirotčinec tedy bude stát naproti misijního domu, přes cestu. Je to skvělé místo, suché, ale jsou tam i mokřejší části vhodné na obdělávání půdy. Máme tak spoustu prostoru a nemusíme se omezovat ani tlačit. Přitom budou misije a sirotčinec na dohled a v dosahu pětiminutové chůze. Teď už to jen dostat na papíře, ale protože jsme na obecní úřad tlačil, aby vše připravili před mým odjezdem, věřím, že slib splní.

02 – Návštěva škol

Hned z Daru jsme jeli do Mahanga. Už nám tam jezdí motorky, tak nás hned na jednu nacpali i s báglama. Eliška měla pochybnosti, ale to nezná Afričany, všechno jsme to pobrali na jeden motocykl.

V Mahangu se za ten rok zase dost změnilo, na misijním domě máme novou bránu, stojí nádrž na vodu, je nová kuchyň (se sporákem!), nový přístřešek, nové záchody pro kluky v sirotčinci. Nevím, jestli to už vše stálo, když tu byli kluci naposled o prázdninách. Jisté je, že tu na předchozí dobrovolníky vzpomínají v dobrém a koluje tu spousta směšných historek, jako např. ta o opicích, které v Mshewe (jiná misije v horách) honili kluky až k budovám a jiné příběhy.

Ani jsme se nestihli přivítat se všemi vesničany a už jsme o den později uháněli směr Mbeya, protože jsme měli naplánovanou cestu do partnerských škol Galula a Ilasilo, což znamená dva dny i s přespáním na místě.

Obr. vloni opravená třída v Galule při letošní inspekci za účasti nás, matky představené a učitelského sboru

V obou školách nás rádi přivítali a opět děkovali za loňské příspěvky od svých partnerských škol. Nafotili jsme tedy loňské projekty, protože jsme museli minulý rok odjet před jejich úplným dokončením a zároveň jsme školám oznámili letošním vybrané částky a dohodli se, co se za to pořídí letos.

Obr. Vloni postavené záchodky pro holky v základní škole Ilasilo

V základní škole v Kise, která leží v horách plných banánových a čajových plantáží, jsme viděli jednoznačně školu v nejhorším stavu ze všech, jaké jsem kdy viděl. Více info viz níže...

Stručné shrnutí:

Galula – partnerská škola Dubňany, vybráno 15 380,-, tj. 1 192 000 TSh (tanzánijských šilinků). Na škole je 10 učitelů, 602 žáků plus 26 předškoláků. Vloni se opravila jedna třída – omítky, dveře, okna včetně skel, vymalování učebny. Zbyla jim nějaká barva a 7 pytlů cementu, které použily na vybetonování podlahy v domku pro učitele, který se staví.

Obr. Třída v Galule, která se opravuje letos

Letos se opraví jedna z dalších tříd. Oprava bude zahrnovat novou podlahu (stará plná děr, musí se vymlátit a dát nová.), omítky, vymalování, nové dveře, okna (včetně skel).

Ilasilo – partnerská škola Mutěnice, vybráno 9 610 kč, tj. 745 500 TSh. 8 učitelů, 501 žáků, 7 tříd. Vloni jsme jim pomohli se stavbou nových WC pro holky. Vesničané mezitím přispěli na zastřešení dalších dvou rozestavěných tříd. Se školáky z Mutěnic jsme se dohodli, že jim s těmito třídami pomůžeme a tak budeme opravovat jednu ze tříd, tj. novou podlahu a omítky. Kromě toho budeme ještě financovat plech a práci na středu střechy, kde plech chyběl.

Obr. Žáci z Ilasila zdraví návštěvu z ČR, na pozadí rozestavěné učebny; třída, která se bude letos opravovat

Simike – partnerská škola Uherský Brod I., vybráno 6 370 kč, tj. 496 400 TSh. Simike je jedna z nejdéle podporovaných škol v projektu Škola škole. S dětmi v Uherském Brodě jsme se domluvili na koupi nových lavic.

Ty jsme objednali v Ilasilu, kde je výroba i materiál levnější. Objednali jsme 8 lavic (každá pro 3 žáky), jedna za 55 000 TSh, celkem tedy 440 000. Protože doprava bude stát víc, než je zbytek peněz, doplatí tuto částku naše sdružení.

Kisa – partnerská škola Ratíškovice, vybráno 21 284 Kč, tj. 1 650 000 TSh. 9 učitelů, 537 žáků, 10 tříd. Školní budovy jsou v katastrofálním stavu, i když to na fotkách možná nevypadá. Naštěstí se v jejich partnerské škole vybralo nejvíce peněz.

Obr. Rozpadávající se školní budova v Kise; třída, která se bude letos opravovat

Vesnice má dlouho historii (na místní poměry), začala jako katolické centrum pro nemocné s leprou. Kisa znamená ve svahilštině „soucit“. Samotná škola byla postavena v 50. letech v pěkném evropském stylu s klenbami, od té doby se ale pořádně neudržuje.

Ve vesnici je spousta sirotků, HIV je tu velký problém. Rodičů schopných přispívat na školu je málo, což se pak odráží na stavu budov. Dvě ne úplně dokončené budovy postavila nedávno vláda, další dvě nedokončené se postavili díky programu Fair Trade, do kterého jsou místní zapojeni díky pěstování čaje.

My začneme s opravou třídy v nejhorším stavu (těžké rozhodování) a podle zbývajících prostředků se může opravit i kabinet nebo část další třídy.

Školka v Mahangu – partnerská školka Ratíškovice – Sluníčko. Děti s učitelkami vybrali 4 000 kč, tj. 312 000 TSh. Po poradě s vedoucí školky, sestrou Dorotheou jsme se rozhodli opravit rozpadající se podlahu na verandě a kancelář pro učitele (ředitele). Čekáme na rozpočet od zedníka, zda by nám vyšel na zalátování všech děr. Více o školce si řekneme v dalších příspěvcích....