04 – Školné za sirotky

V pondělí nastal čas zaplatit školné za sirotky, resp. s tím začít. Za ty, co studují v Mbeyi, zaplatí školné matka představená (mama mkuu), zatímco my vyřídíme zbytek. Já jsem se vydal do vzdálené Malengy, ale předtím jsem ještě koupil klukům ve městě (v Mbeyi) nové košile a boty na ke školní uniformě a látky na kalhoty. Protože každý studuje na jiné škole, je třeba koupit látku různých barev a tu pak s mírami zanést ke krejčí(-mu), který kalhoty za den či dva ušije.

Hotové kalhoty se tu nekupují a tak má každý originál. Jak tak pozoruji, zvedli se zase letos ceny, a to u všeho.

Z města jsem tedy jel do Malengy, abych zaplatil školné za Amriho. Byl rád, že mě vidí. Chválil učitele na škole, mají tam hotový luxus – každý předmět má svého učitele, to na státních školách zdaleka není pravidlem.

Obr. Amri nám za rok zase o něco zmužněl

Protože je Amri na internátě, musí se za něj platit i ubytování a stravné. Každý si musí donést vlastní zásoby, pevně stanovené a určené na kilogramy (např. 108 kg kukuřice, 48 kg fazolí atd.). Jsem rád, že se s tím nemusím tahat a vyřešili jsme to finančně. Prý jsme „special case“, říkal ředitel.

Obr. Občas narazíte v Mahangu i na takový poklad ... chameleoni jsou tu celkem běžní

Původně jsem si plánoval, že se vrátím za půl den, ale tyto plány zhatily dvě nepříjemné události. Poprvé, po cestě tam, došel minibusu benzín a nejbližší vesnice nikde. Takže hodina zdržení. Na cestě zpět se jim zase v dala-dale rozpadl volant, tak jsme museli přesednout do druhého vozu. Další hodina fuč.

Eliška se mezitím sama se na kole vydala po prašné cestě do Utengule, aby zaplatila školné za Athumaniho.