Pro kluky to byl první výlet do Mbeyi, velkého krajského města. Pro nás bílé to zase není až takový rozdíl mezi malým městečkem a Mbeyou, ale pro kluky to je skutečné velkoměsto s tolika novými věcmi.
Cestou minibusem se široce otevřenýma očima zírali z okna a vstřebávali všechno to nové. Když jsme šli kolem nemocnice, divili se jak je velká a že je na patra a jak je to v tom městě všechno pěkné a čisté. Z prachu vesnice se ocitli v nepořádku města, a přesto z toho byli nadšení.
Obr. Odpočinek po cestě na vrchol; pozování u kříže
Výstup probíhal dobře až ke kříži. Kluci si to vyběhli, zatímco my se pozvolna vlekli za nimi. Pořád se ptali při pohledu dolů na město, co je tohle, a co je tamto. Je to letiště? A létá tam letadlo? Až do Daru? Když viděli vrchol Mbeya Peak, který se tyčí naproti Lolezy, ptali se vzrušeně: „Ah, to je Kilimandžáro, že?“
Když jsem jim vysvětlil, že Kilimandžáro je hodně daleko a nemohou ho vidět, jejich vzrušení trošku opadlo. Dal jsem jim žvýkačku a protože to chudáci neznali, jen co ji trošku pocumlali, zhltli ji. Pochvalovali si, jak je dobrá na nachlazení (cítili pepermint) a jestli nemám ještě.
Za křížem se nám nechtělo lézt do prudkého srázu a tak jsme šli na okolo. Co jsem netušil, bylo, že stezka nás povede zase zpátky dolů kolem hory, skrz džunglí, přes potoky a přes kopce. Jak jsme si tak zašli a začali znovu stoupat nahoru, docházeli nám síly a i energičtí kluci začínali být unavení. Abu si zoufal, jak je to těžké a loboval za návrat. Kromě Ayuba jsme se s ním všichni shodli a tak jen co jsme se vyšplhali na vrchol nejblíže nám, nějaký kilometr od cíle, vydali jsme se nazpět.
Obr. Cesta nahoru; pohled na část Mbeyi
Musel být na nás srandovní pohled, jak jsme se po městě vlekli co noha nohu mine. Kluci byli tak unavení, že ani nemohli pořádně jíst. Nechali jsme je ve městě u sester a šli si odpočinout také...
Žádné komentáře:
Okomentovat